…pár vzpomínek…
Pokusím se popsat období začátku waldorfské školy v Semilech z poněkud specifického pohledu. V roce 1995 jsem nastoupil do funkce ředitele, škola měla v té době tři třídy a přicházeli právě již čtvrtí prvňáčci. Vzpomínám na tři hlavní témata, která mi tehdy vyvstala jako zcela neodkladné a naplňující úkoly. Jednak pečovat o společenské přijetí a ukotvení školy v semilském prostředí, dále rozvoj příslušenství a vybavenosti rostoucí školy a konečně úsilí o vypracování a osvojení kvalitní waldorfské pedagogiky.
Podle záměru měla škola růst každoročně o jednu první třídu Na celá léta tak nastaly nezbytné denní maratony - jednání nad tím, že potřebujeme nové prostory, nábytek, kabinety, knihovnu, dílny, sborovnu …návrhy, projekty, seznamy, zdůvodňování, revize, schvalování.... Tehdy jsme velmi ocenili, že v Semilech bylo několik lidí v rozhodujících funkcích, kteří na samém počátku 90tých let absolvovali zájezd s dr. Josefem Bartošem po německých waldorfských školách. Vrátili se nadšeni a přesvědčeni, že takovou školu v Semilech chceme mít. Doslova v potu tváře, při obecném nedostatku financí, hlavně pak díky tak důležité přízni, se dařilo každoročně připravit vše dříve, než začal nový školní rok. V mnohém, nám pomohli také přátelé ze zahraničních waldorfských škol.
Druhým, velmi důležitým tématem, bylo přijetí školy odbornou a obecnou veřejností. Vždyť to byla úplně nová, neznámá záležitost! Bylo třeba nasadit všechnu pečlivost, pravdivost a lásku k dětem a současně stále dokola, trpělivě informovat, vysvětlovat a vyvracet občas i nepravdivé výmysly! Bylo třeba všemi cestami vnést do obecného povědomí, že nejde o experiment s dětmi, ale o pedagogiku založenou před 80ti (dnes již 100) lety, důsledně vycházející z poznání vývojových potřeb dítěte, velmi respektovanou a celosvětově rozšířenou, a že je výsadou Semil, jako jednoho z několika málo měst u nás, kde právo rodičů na svobodnou volbu cesty výchovy a vzdělání pro své děti už nebude jen prázdnou deklarací, ale živou skutečností.
Ještě bych rád zmínil třetí hlavní téma tohoto období začátků školy – spojení se s podstatou waldorfské pedagogiky. Tady chci vyznat své hluboké přesvědčení, že není ani možné dost výstižně a vděčně vyjádřit obdiv nad tím, s jakým nadšením a obětavostí probouzely k životu později vysoko hodnocenou a respektovanou semilskou waldorfskou školu první učitelky v počátečním období jejího vývoje.
A ještě malá pohádková… chodil jsem s oblibou do školy už v sedm ráno; brzy po té začaly přicházet děti od vlaků, od autobusů, daly tašky do svých tříd a teď co udělají s tím časem ticha?.. za chvíli se z jedné třídy linou písničky sboru flétnistů od malých prvňáků až k páťákům, v klidu, romanticky, si naplňují čas. V 7.45 jsem někdy šel na „službu“ u vchodu - užít si tu výsadu podání ruky s každým přicházejícím žákem; s některým vyměnit ranní vtípek, jiného utěšit, dalšího konečně probudit. A pak už se rozbíhá pracovní den, ve třídách zní zpěv nebo recitace nebo flétny, u malých dětí rytmické vytleskávání nebo podupávání; konsolidují se třídní šiky, začíná cesta za poznáním! Taková pohádka má pak pokračování, pokračování s nekončícími zajímavostmi, oblíbenými tématy… ale o tom asi zase příště, ovšem s odborníky, které "vezměte za slovo", s třídními učiteli…
Karel Škopek